deníček

28. března 2016 v 11:08
Ahoj holky :)
jen mě teď tak spontánně napadlo, že bych vám taky někdy napsala něco jiného než jídelníčky a plány :) protože zrovna teď jsem si uvědomila, jak vypadá můj život. Že zatímco se na všechny ostatní usmívám a bavím se s nimi, je to je přetvářka, abych zamaskovala tu děsivě smutnou osobu, která mě zžírá zevnitř.
Ani nevím, proč jsem si vybudovala pověst stáleveselé dívky. Ale asi to byl můj reflex pro to, aby si nikdo nevšimnul, jak jsem ve skutečnosti smutná a jak sama sebe nenávidím.
Už 5 let, dlouhých 5 let se topím ve sračkách. Proč já kráva jsem chtěla tehdy zubnout? Proč? Protože mě dohnala tahle nemoc, jako asi většinu z vás. Už snad od jedenácti, kdy jsem vážila nějakých 52kg na necelých 168cm, jsem si připadala odporně tlustá. Měla jsem pocit, že si na mě neustále někdo ukazuje a říká si: "Panebože, ta je tlustá, proč se sebou něco neudělá." Vzpomínám si, jak jsem stávala před zrcadlem a hledala jsem, kde všude potřebuji zhubnout.Poprvé jsem zhubla na nějakých 49kg. Jenže pak jsem se přejedla a měla všecho zpátky. A to byl asi první podnět pro to, aby se tohle stalo náplní mého příštího života. Zamilovala jsem se do přejídání a zároveň jsem se kvůli tomu nenáviděla. Ale vždy, když jsem se přejedla, tak jsem to pak dokázala všechno zhubnout zpátky.
Jenže potom nastaly před 2 lety prázdniny a já se opět přejídala. Jenže nedokázala jsem přestat. Prostě jsem jedla a jedla a nedokázala to zhubnout zpět. Za měsíc tohohle stylu jsem přibrala z 50kg na 60kg. Asi vidíte, jak strašné to tehdy bylo. Utápěla jsem se v depresích. Neustále jsem si přikazovala, že nesmím jíst, ale tělo neposlouchalo a dělalo si, co chtělo. A tak jsem sončila tam, kde jsem teď, akorát jsem ještě více přibrala.


Nevím, co mám dělat se svým životem. Nechci žít takhle, ale neumím to jinak. Hlavně nechci vypadat tak, jak vypadám. Ano, sice dělam vlastně každý den sport, inenzivně trénuji, ale nežiji v těle, ketré chci. Mám strach jíst před lidmi, protože si musí říkat, že takové prase já přece jíst nesmí. Ztratila jsem sebevědomí. Když se vidím na fotkách nebo v zrcadle, úplně se leknu. Všude vidím jen špeky. Do očí se mi derou slzy. Ano, s každým dnem se opět a opět snažím zhubnout. Ale už se z toho stal stereotyp. Když to vlastně tak řeknu, tak já hubnu s tím, že nevěřím, že zhubnu, ale jediné, co vím, tak, že se přejím.
Vážně už nevím, co mám dělat. I kdybych chtěla tady s tím všícm skoncovat, tak to nedokážu. Zapomněla jsem, jak se jí normálně. Nedokážu si povolit všechna jídla, protože pak se začnu přejídat. Už ani nemám sílu začít znovu hubnout, protože vím, jak to skončí. Chci abych už mi někdo pomohl. Žalostně toužím po tom, aby si už někdo všiml toho, jak trpím. Ale vím, že dokud něco neprovedu, nikdo si mě nevšimne. Prostě budu muset zhubnout tolik, až se něco stane. Není dobré si zahrávat se zdravím. Já to vím, vždyť chci studovat medicímu, ale nevidím žádné jiné východisko z tohoto problému. Cítím, že mojí mysl ovládá nějaká nemoc. Ale žádná do mého scénáře nezapadá - Vždyť nemám ani anorexii ani bulimii ani ZP. Nejsem prostě 100% nic.

Předpokládám, že do konce si to nepřečte nikdo :D to mé vylívání srdce. Ale asi jediný, kdo může započít cestu z tohoto dlouholetého stereotypního problému, jsem já sama. Musím se konečně kousnout a zhubnout. Musím sama započít tu cestu, na jejíž zdánlivém konci, vidím tu blaženou pomoc. To, že si mě konečně někdo všimne a pomůže mi. A že aspoň jednou ve svém životě, pocítím to, že jsem chtěná a že na mně někomu záleží :)

Omlouvám se za tak trošku derpresivní článek, ale už se cítím mnohem lépe, když jsem se mohla někomu svěřit a vypsat se z toho. Zvládnem to děvčátka! Každá to dělá sice za trochu jiný cílém, ale nakonec naše cesta k tomuto cíli je u všech stejná.

Přeji vám krásné Velikonoce po boku milovaných lidí :)
Vaše Thinnerka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nejmenovaná Nejmenovaná | Web | 28. března 2016 v 12:55 | Reagovat

Za 1. já to do konce přečetla! :D
To znám moc dobře :/ připadám si odporně tlustá přestože se mi podařilo zhubnout pár kilo. Svoje stehna vodím jako nehorázně tlusté a odporné... Každopádně se nevzdávej ♥ má cenu bojovat

2 thinnerka thinnerka | Web | 28. března 2016 v 13:08 | Reagovat

[1]: jestli jsi to dočetla, tak seš vážně dobrá :)
moc ti děkuju, že mě tak podporuješ :)
dodává mi to sílu bojovat dál. Děkuju!! <3
a my to zvládnem! jednou budeme určitě tak hubené, jak si pořád přejeme :)

3 Skina Skina | Web | 28. března 2016 v 20:52 | Reagovat

Také jsem to přečetla až do konce ♥ Přijde mi, jako bych to psala já a můj život. Opravdu vše - studie medicíny, že nejsem nic na 100%, vždy se přejím a tedy začnu tam, kde jsem vždy začala. Nemohu se na sebe ani podívat aniž bych se probodávala pohledem. Špek tady, špek támhle :/
Rozhodně kočko, spolu to zvládneme! Musíš najít pořádnou motivaci, se kterou to dokážeš a kdyby něco, tvoje sestřičky jsou tu pro tebe :) ♥

4 thinnerka thinnerka | Web | 28. března 2016 v 23:04 | Reagovat

[3]: moc vám děkuju holky <3 mám díky vám pocit, že v tom nejsem sama, jsem šťastná, že jsme v tom společně.
Je super, jak si pomáháme.
Jsem za vás vážně moc šťastná. Mám vás hrozně ráda <3 <3

5 proanalife1 proanalife1 | Web | 29. března 2016 v 11:29 | Reagovat

Až ma pichlo u srdca keď som to dočítala... Sme tu pre teba zlatíčko, minimálne ja určite. Môžeš mi veriť, nie som človek ktorý dáva len plané sľuby :) Podľa mňa si veľmi silný človek, už len to že to trvá 5 rokov a ešte stále si tu. Dúfam že nájdeš svoje šťastie a všetky tvoje sny sa ti plnia. Sme tu pre teba, ty to zvládneš, my to zvládneme :) Že? :)

6 thinnerka thinnerka | Web | 29. března 2016 v 12:32 | Reagovat

[5]: děkuju ti moc <3 dodáváte mi obrovskou sílu... neuvěřitelně si vaší pomoci vážím <3
a ano, my to zvládneme! společně to dokážeme <3

7 Sue Sue | 29. března 2016 v 19:30 | Reagovat

Inu, taky něco málo napíšu... :) (Ano, dlouho jsem tu nebyla, ale mám vysvětlení! Nějak mi nejel tvůj blog. Zbytek internetu no problem, ale tvůj blog ne. Na žádným zařízení. Čárymáryfuk, už to jede!)

Takže asi takto: Píšu dopisy. Nevím komu. Možná sobě, možná neznámý osobě, nevím. Každopádně, když jsem smutná, píšu o stejných věcech jako ty (až teda na to hubnutí). Ale jinak píšu o tom stejném.

Takže, myslím, že jsem poměrně oprávněná osoba ti říct tohle: když to na tebe přijde, zapni notebook, vytáhni knížku, a čti, koukej na seriály, filmy. Mně to vždy pomůže. Blog-variantu jsem nezkoušela, ale proč ne? Hlásím se, že ti vždy pošlu virtuální objetí! :))

8 Sue Sue | 29. března 2016 v 19:33 | Reagovat

[7]: Oukej, když nad tím přemýšlím, píšeš tam jen o problémech o hubnutí :D Ale myslela jsem větičku: „Ani nevím, proč jsem si vybudovala pověst stále veselé dívky. Ale asi to byl můj reflex pro to, aby si nikdo nevšimnul, jak jsem ve skutečnosti smutná a jak sama sebe nenávidím." Bože! Moje srab-deprese to vystihuje dokonale :D

9 damaora damaora | Web | 29. března 2016 v 21:24 | Reagovat

Sluníčko, píchlo mě u srdce, když jsem si četla tenhle článek. Opravdu ti věřím, že to musí být hrozně těžké a nedivím se ti, že jsi z toho unavená a už nemáš sílu hubnout dál. Tohle přejídání myslím, všechny důvěrně známe. Věřím, že v sobě tu sílu zase znova najdeš, dáš se do toho a konečně dosáhneš svého cíle! <3 Jsme tu pro tebe, já určitě! Držím pěsti <3

10 snowchild snowchild | Web | 29. března 2016 v 21:42 | Reagovat

tohle je důvěrně známé asi každé z nás. normální stravování už není možné, přejídání je strašák, číhající v ledničce, a žádná diagnóza není ta pravá... je to únavné, ano. máš můj obrovský obdiv, žes to vydržela celých 5 let a ještě se z toho nesesypala.

až zase budeš mít "smutnej stav", sedni si a napiš o tom. asi není, komu jinému se vymluvit, než komunitě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama